1. 06. 2011 - Články -> Linka duševní tísně

svobodný hlas 3. listopadu 2010 strana 5

pohotovost pro bolavou duši

Můj problém je hrozný nedostatek sebevědomí. Studuji bez problémů druhý rok VŠ, ale před každou zkouškou se děsím, že nic neumím, že na to nemám. Po zkoušce si zas říkám, že to byla náhoda, že jen nepřišli na to, jak jsem hloupá. Bojím se nových situací, které mám zvládnout, protože si předem nevěřím. Spolužáci se diví, vnímají mne jako chytrou a šikovnou, ale já se trápím a nevím, co s tím. (Lenka ze Žatce).

Milá Lenko, je úplně pochopitelné, že se necítíte dobře a ráda byste našla nějaké řešení, nějakou cestu ven z problému. Vždyť dívat se na sebe optikou člověka, který se podceňuje, znamená vynakládat dost „zbytečných" sil: namísto prožité radosti z vlastního úspěchu vidíme „jen malý úspěch", náhodu nebo přímo nedostatečnost. Neumíme se pořádně pochválit, každý vlastní úspěch pro nás má jiné měřítko, než by si objektivně zasloužil. A když nevěříme v hodnotu toho, co jsme už dokázali, tak sami sebe těžko můžeme přesvědčit, že dokážeme zvládnout budoucí naplánované věci. Nemáme-li zažitý pocit „tohle se mi opakovaně daří, toho se nemusím bát", tak těžko můžeme se sebedůvěrou vstupovat do dalších podobných situací. Je to zamotaný řetěz příčin a následků, který se postupem času dál posiluje. Co s tím?

Bylo by skvělé, kdyby se Vám povedlo najít „příčinu" toho, proč se na sebe tak díváte. Slovo příčina dávám do uvozovek, protože lidská duše je složitá a příčiny našich postojů a našeho konání jsou tudíž taky složité, vznikaly během nějakého časového období a za působení lidí kolem nás. Sebehodnocení mívá často kořeny v dětství, ve vztahu s rodiči - asi jste slyšela třeba o důsledcích příliš autoritativní a chladné výchovy, nebo třeba o velkých rodičovských ambicích přenášených na dítě, které se snaží vyhovět a zavděčit se rodičům, ale pořád se od něj čeká ještě větší výkon. Nebo nám může sebehodnocení pochroumat nějaký konkrétní silně prožitý zážitek, něco, co nám přivodilo velký stres a nabouralo naši sebejistotu. Těch možností je skutečně celá řada, leccos se ve Vaší minulosti mohlo odehrát a mít důsledky na Vaše přítomné prožívání.

Potíž je v tom, že většinou sami nepřijdeme na věci, které nás formovaly. Jednoduše proto, že je těžké být sám k sobě objektivní a nahlížet na sebe jakoby zvenčí, očima druhých. Dalším důvodem, proč sami těžko přijdeme na věci, které nás formovaly, je fakt, že se události našeho života proplétaly a proplétají do složitých vzorců. Ve kterých má třeba docela malou váhu nějaká událost, kterou si vědomě pamatujeme, a naopak silně se nám vrylo do duše něco, co si už ani moc nevybavujeme. Různá zklamání, bolesti, prohry, viny, ... To všechno mohlo přispět k tomu, jak se dnes vnímáme.

Milá Lenko, důležité je ale to, že nic z naší minulosti není nepřepsatelné. Ne že bychom mohli minulost změnit, ale můžeme ji prozkoumat, najít v ní důležitá místa, která nás nějak poznamenala, a postupně „přeprogramovávat" vliv těch míst. Osvobodit se od jejich zátěže, zúročit je pro sebe tak, aby nám prožité zkušenosti pomáhaly a ne škodily, aby nás posilovaly a ne oslabovaly. Znáte asi přísloví „co nás nezabije, to nás posílí" - tady je to vlastně podobně: události, které Vám kdysi způsobily nějaké negativní pocity, přestanou být Vaším vnitřním nepřítelem, když je objevíte, pojmenujete a ony přestanou být jakýmsi bubákem, který nemá tvar, jen ve Vaší duši zabírá nespravedlivě velké místo, aniž byste o tom věděla. Jakmile ten bubák totiž dostane konkrétní obraz a tvar, bude snadné se mu postavit a sebrat mu jeho moc.

„Najít a ukázat Vám Vašeho bubáka" Vám pomůže nejlépe psychoterapeut, přesně to je jeho náplní práce. Psycholog, který provádí terapii - léčí duši slovem. Odborník, se kterým podniknete dobrodružnou výpravu na cestě sebepoznání. Nebojte se toho, uděláte tak hrozně moc pro svou lepší a spokojenější budoucnost, získáte velkou porci vnitřní svobody. A ta je velkým darem a předpokladem spokojenosti. Máte tu výhodu, že už si svůj problém uvědomujete a cítíte, že Vás trápí a že byste to ráda změnila - neboli, jste už pro psychoterapii namotivovaná. Paráda! Teď už jen se rozhodnout, na koho se obrátíte. Někteří psychoterapeuti pracují na pojišťovnu (pak Vám stačí mít od prakt. lékaře doporučení, stačí s obecným textem - třeba osobní problémy), někteří jen na přímou platbu. To o sobě ale uvádějí, takže byste předem věděla, do čeho jdete. Zdarma je každopádně péče v Rodinných poradnách, které bývají v okresních městech. Doporučení tu nepotřebujete žádné, jen se objednat. Pokud byste se chtěla ještě nějak poradit, třeba stran kontaktů na terapeuty, stačí vytočit číslo Linky duševní tísně (476 701 444, nonstop provoz, hovory se nenahrávají, nemusíte říkat své jméno).

Milá Lenko, život je před Vámi a jen na Vás teď je, nakolik dokážete zabojovat o svou vnitřní svobodu a spokojenost. Abyste i Vy sama cítila, že ty dary a schopnosti, kterými jste obdařena, skutečně máte a že Vám mohou přinést hodně radosti, spokojenosti a úspěchů. Jděte do toho! Držím Vám palce...

Pracovnice Linky duševní tísně Most