1. 06. 2011 - Články -> Linka duševní tísně

svobodný hlas 17. listopadu 2005 strana 4

duševní posilovna: smrt bývala součástí života

Linka duševní tísně, dobrý den...Víte, kamarádovi umřel táta, když mu bylo deset let. Maminka s ním o tom nikdy nemluvila, řekla mu to dokonce až po pohřbu. Dnes je mu už třicet a o okolnostech tátovy smrti stále nic neví. Poslední roky má problémy s alkoholem a léčí se z depresí. Myslíte, že to může souviset?

I takhle může vypadat linkařský hovor o smrti. Pracovníkům se potvrzuje, jak dnes neumíme zacházet se smrtí, která je součástí života a se kterou se každý z nás potká. Naši předkové byli sužováni hladem, nemocemi, úrazy, neměli pořádnou lékařskou péči, při porodech umíraly rodičky i novorozeňata. O nemocné a umírající lidi se starali příbuzní, takže děti přirozeně zažívaly smrt, učily se ji přijímat jako samozřejmou věc. Vyrůstali z nich díky tomu lidé, kteří nad mrtvými truchlí, ale přítomnost smrti je nešokuje. Dnes je situace naprosto jiná: většina nemocných, starých a umírajících lidí je v nějaké ústavní péči a my stále méně přicházíme do styku s lidmi, kteří stojí na prahu smrti. Proto se ze smrti stalo tabuizované téma. Ze všech stran se na nás valí reklamy na mládí, zdraví, krásu...a stáří se smrtí náhle vypadají nepřirozeně, místo abychom je vnímali jako očekávanou část svého života.

Každá smrt znamená samozřejmě bolestnou ztrátu. Každý z nás ji prožívá jinak, ale všichni procházíme určitými fázemi. Během nich cítíme šok, křivdu, popíráme skutečnost, může se objevit depresivní stažení se do sebe. Důležité je, že ke konečnému přijetí a smíření dospěje každý z nás jinak rychle, že každý si bolest musí odtruchlit po svém. Je nesmyslné (a necitlivé) říkat truchlícímu, že už by se měl přece zmátořit a dát se do pořádku. Pomoci mu můžeme naopak tím, když ho vyzveme, ať mluví o svých pocitech. Když mu vysvětlíme, že na své pocity má právo, tak ať je v sobě nepotlačuje, my že mu srdcem nasloucháme. Když totiž pozůstalý nedovolí své duši, aby si svou bolest prožila a odsmutnila, zůstane v něm cosi nedořešeného. To se může v budoucnu vracet, v podobě duševních i tělesných potíží (bolesti hlavy, zad, u srdce, trávení aj.).

Co můžeme dělat, když někdo z našich blízkých směřuje ke konci života? Hlavně s ním mluvme, a mluvme o tom, o čem on sám mluvit chce. Možná se bojí bolesti, možná ho trápí obavy o blízké lidi, které tu zanechá, možná bilancuje svůj život a trápí se výčitkami...Je těžké představit si, co prožívá, proto prosím naslouchejme a povídejme si s ním! Pro umírajícího člověka i pro nás samotné je velice důležité rozloučit se spolu ještě za života. Často se stává, že právě nedlouho před smrtí si lidé dokáží navzájem vyslovit city, odpustit si, urovnat i letité spory. A tím jako by tahle příležitost vlastně dala pozůstalým sílu a naději do dalšího života. Do kterého sice půjdeme už bez svého blízkého člověka, ale jeho ztráta nebude úplná: zůstanou nám vzpomínky, které se budou postupně stále víc prolínat s naším běžným každodenním životem a budou stále méně bolet, až se přetaví v jakési poselství po odešlém člověku. Ten tak zůstane napořád s námi.

Součástí rozloučení je i pohřeb. Dnes lidé leckdy pohřební obřad odmítají, ale neuvědomují si, že pohřeb je vlastně tak trochu psychoterapií pro pozůstalé. Je to rituál, který nám pomáhá přijmout smrt. Je to poslední rozloučení, které naše duše potřebuje. Možnost rozloučení potřebují i děti, které často dospělí nevezmou na pohřeb v mylné snaze ochránit je před bolestí. Tím ale po nich vlastně chtějí, aby potlačovaly vlastní přirozené reakce na smrt, a ony pak zůstanou se svým smutkem samy a nemohou ho s nikým sdílet. Dětem navíc leckdy říkáme, že nemají plakat, nebo že tatínek nadlouho odjel pryč, nebo že smrt je jako usnutí, ze kterého se už neprobudíme, nebo že maminka je v nebíčku, tak nemají být smutné. Tím vším je ale mateme: neodjel tatínek proto, že zlobím?, co když se taky jednou neprobudím ze spánku?, jak mám být rád, že mi maminka zmizela někam na nebíčko, když se mi po ní stýská?, nemůže mi zmizet ještě někdo další? apod. Nechtějme po dětech, aby dělaly, jako že se nic nestalo! Mluvme s nimi prosím o jejich smutku, o jejich obavách a představách! Mluvme o tom, že v srdci nám člověk zůstává navždy. Nenechme je, aby se musely „nějak" se smrtí vypořádat samy, když je to těžké i pro nás dospělé. Proto také naprosto není hanba se dočasně svěřit do péče psychologa či psychiatra, jestliže situaci zvládáme s velkými obtížemi (např.nemůžeme spát, jíst, bolí nás tělo nebo dokonce máme sebevražedné úvahy). Vždyť smutek je druhou stranou lásky, kterou jsme k zemřelému cítili, a za lásku se rozhodně není proč stydět. Máte-li pocit, že by vám ulevilo vyplakat se a promluvit si o svém smutku, nabízí se i anonymní sluchátko Linky duševní tísně (476 701 444). Vždy ho zvedne člověk, který toho ví dost o lidské bolesti a který vám bude chtět pomoci.

Na závěr bych vám ráda doporučila jakoukoli knihu o hospicích a umění doprovázet (např. od MUDr. Svatošové), které smrt nahlížejí z úplně jiných stran než jsme zvyklí. Je to posílení a pohlazení pro duši, stejně jako Fulghumova knížka „Od začátku do konce". Všem nám také přeju, aby bolest brzy přebolela a smrt se zase stala součástí života...

Sylva Vozábová