1. 06. 2011 - Články -> Linka duševní tísně

svobodný hlas 20. října 2010 strana

pohotovost pro bolavou duši

Příteli je 27 let, žije s rodiči. Jeho matka je neurotická, podezíravá, bere léky na uklidnění, vydírá rodinu záchvaty. Všichni dělají, co ona chce. Přítel před ní proto tajil svou orientaci. Když jí řekl o svém vztahu se mnou a že se chce odstěhovat ke mně do Prahy, vyhrotila to, prý buď ona nebo já a vyhrožuje mu sebevraždou, protože „co tomu řeknou lidi". Přítel je na nervy, nevíme, co dělat. (Pavel, 31 let, Žatecko)

Dobrý den, Pavle, dovedu si představit, jaká spleť pocitů vámi cloumá - touha žít ve svobodném vztahu s partnerem, asi i zlost na přítelovu matku, obavy, jak přítel citové vydírání zvládá...Zkusím vám nabídnout opěrné body.

Za svůj život nese zodpovědnost každý sám. Je dobré si uvědomit, že každý někde končí, a až tam zase může začínat druhý člověk. Neprolínáme se a náš vliv je pouze v hranicích daných naší bytostí. Tyhle hranice si musíme hlídat, už kvůli svému duševnímu zdraví. Rádi bychom na sebe vzali cizí bolest, abychom milovanému člověku ulevili - ale to je naše rozhodnutí, nikoliv požadavek zvnějšku. Nikdo po nás nemůže chtít, abychom na svých zádech „nosili jeho batohy", které naplnil svými břemeny. Pokud přítelova matka na vaše záda nakládá svůj strach z toho, jak lidé přijmou orientaci jejího syna, bezohledně plní cizí batohy víc než dost. Cítíte, jak tahle formulace vystihuje absurditu jejích požadavků? Ona na vás nakládá svůj přebujelý strach z toho, co tomu řeknou lidi, jak se na ni budou tvářit. Je dobré si to věcně zformulovat, člověku to může pomoci v posílení víry v oprávněnost vlastních požadavků.

Matka dává příteli na vybranou mezi sebou a vámi. I když je mu 27 let, je to pro něj těžké. Psychologové mluví o separaci od rodičů. Čím později probíhá, tím je těžší. V ideálním případě se čerstvě plnoletý člověk odstěhuje a přirozenou cestou začne žít svůj vlastní život, přičemž vztahy s rodiči přejdou do jakoby rovnoprávnější a partnerštější podoby. Ne každému se to podaří udělat včas. Rodiče pak mohou mít pocit, že potomek je stále „jejich" a ve vztahu k dítěti mohou stále uplatňovat svou vůli. Opožděná separace je těžká pro citlivější lidi, které bolí falešný pocit, že zklamávají a nebudou matkou přijímáni, když si budou dělat věci po svém. Běžný osmnáctiletý kluk neřeší, co si kdo myslí, a jde za svým, ale s přibývajícími roky se dovedeme více vžít do druhých a máme o ně strach. Pak je těžší odmítnout ono „nošení cizích batohů". I když právě tohle je úkol, který před vaším přítelem stojí - obhájit vlastní dospělost a nezávislost na matce, která ho nechce nechat dospět a svobodně žít...

Mateřský pud je jedním z nejsilnějších pudů, kterými nás vybavila Příroda. Velí matkám ochraňovat mláďata před nástrahami, ale také učit je nástrahám čelit. Přítelova matka přivedla na svět dítě, které již před narozením v sobě mělo naprogramovánu tuto sexuální orientaci. MATKA HO STVOŘILA TAKOVÉHO, JAKÝM JE. A nyní má problém ho přijmout. Místo, aby synovi pomáhala čelit obtížím, tak mu obrovské břemeno v podobě nepřijetí sama přihazuje: zavrhuji tě, protože nechci, aby se lidi dozvěděli, že se ti místo holek líbí kluci. Ať jsi jakkoliv kvalitním člověkem, nechci dopustit, aby tě moji známí znali v tvé pravdivosti. Já, tvoje matka, se za tebe stydím a vyžaduji, abys kvůli mým strachům obětoval své sny, plány, vztah s milovaným člověkem. A jestli s takovýmhle břemenem nedokážeš žít, to je mi jedno. Buď bude po mém, nebo tě zavrhnu.

Je těžké vystavit se osobnímu jednání s takto psychicky zatíženou ženou. Řešením může být dopis, ve kterém, třeba i společně, zformulujete potřebná sdělení. Matka bude mít čas pro opakované čtení v soukromí, může si to nechat projít hlavou bez nutnosti reagovat hned, a vy nebudete vystaveni první nekontrolované reakci. Je pravděpodobné, že nebude-li matka mít po otevření dopisu před sebou jeho autora, nebude reagovat osvědčeným způsobem, tj. citovým vydíráním už proto, že nezbytná druhá strana nebude k dispozici. V dopise může zaznít, že orientace je nám dána vrozeně. Funkční vztah matky a dítěte přetrvává za všech okolností. Dospělý má právo na svou vnitřní svobodu, aniž by ji musel obhajovat. Zdravá matka si přeje štěstí dítěte, namísto aby mu v něm bránila. Doporučit by se matce dala i pomoc terapeuta (třeba v Rodinné poradně, kde je to i zdarma). Jistě by se i jí ulevilo, situace by se jí lépe zvládala. Taky může zavolat k nám, na Linku duševní tísně (476 701 444, nonstop). Každý klient je chráněn anonymitou, může říkat jen to, co sám chce a hovory se nenahrávají! I vám a vašemu příteli nabízím možnost hovoru s námi zde na lince. Často se společně na mnohé přijde. Moc bych přála i přítelově matce, aby jí došlo, že syna nejspíše ztratí, nedá-li mu svobodu, a naopak ho může získat, když mu ke svobodě pomůže. Držím vám moc palce a přeji dobrý vývoj, hodně odvahy a trpělivosti.

Pracovnice Linky duševní tísně Most