1. 06. 2011 - Články -> Linka duševní tísně

svobodný hlas 15. září 2010 strana 4 

pohotovost pro bolavou duši: domácí násilí

 „Mám obavu, že soused týrá svou ženu. Občas tam slyším rány a křik, ona skoro nechodí ven, často má modřiny, vypadá vyplašeně a s nikým se nedává do řeči. Nechci se plést do cizích věcí, ale pocit z toho mám špatný. Co mi doporučujete?" (P. N., Lubenec)

Odborníci o domácím násilí říkají toto: nejdřív jde o lidskou důstojnost, pak o zdraví, nakonec jde o život. Neboli násilníci nejdřív většinou své oběti urážejí, ponižují, zakazují jim styky s lidmi, chorobně žárlí, ovládají veškeré finance. Později jim tělesně ubližují, zastrašují je, nutí k odmítaným sexuálním praktikám. Útoky mohou postupně vyústit až v těžkou újmu na zdraví či vraždu. Podstatné je, že domácí násilí se děje opakovaně, na pokračování, a to za zavřenými dveřmi mimo kontrolu veřejnosti. Jsou tu jasně a trvale rozděleny role oběti a agresora, na rozdíl od tzv. italské domácnosti (která byla např. ve filmu „Válka Roseových"). Matoucí může být to, že agresor má často dva vzorce chování: na veřejnosti je laskavý a přátelský, zatímco doma násilnický a bezcitný (krásně to ilustruje film „Noci s nepřítelem"). Týraná osoba se proto leckdy bojí, že by jí nikdo nevěřil, kdyby si postěžovala a požádala o pomoc.

Možná se ptáte, proč ta oběť konečně něco neudělá, proč si to nechá líbit? A máme vůbec právo se plést do jejích věcí? Přece „co se doma uvaří, to se doma má sníst", ne?... Odpověděla bych jednoduše: zkuste si představit, že jste to vy nebo vaše dcera, a vžijte se na chvíli do opakovaně tlučené ženy, která nesmí ven z bytu, den ode dne se bojí víc o sebe i o dítě, je vyděšená z partnerových výhrůžek a je v té hrůze docela SAMA. Bojí se cokoliv udělat, vyhrožování na ni platí, vždyť už tolikrát zažila bezmoc, bolest, hrůzu. Něco důležitého jako by se v ní zlomilo ve chvíli, kdy ji v bezpečí vlastního domova její blízký člověk napadl, ponížil a ztloukl. Takhle traumatizující zážitek zákonitě vede k nějakým změnám chování a cítění, které nám mohou zvenku připadat „nelogicky". Dokud si ovšem nepřipomeneme, že jde o lidi, kteří se reálně pohybují v ohrožení života. A kterým může v souvislosti s útěkem hrozit riziko ještě větší: když se týrající dozví, že mu oběť chce uprchnout, vzbudí to u něj často nárůst agresivity...

Jaké tři kroky musí učinit oběť domácího násilí? Prvním krokem je připustit, že se to děje (už tohle je někdy těžké, protože oběť se během prožívaných hrůz naučila vidět věci zkresleně, jakoby „sama sobě vymýt mozek", aby tolik netrpěla a prožívané trápení vydržela). Druhý krok znamená uznat, že viníkem je jednoznačně tyran a oběť že si to nijak nezasloužila svým špatným chováním či nějakou svou nedostatečností. Posledním krokem je vyhledání podpory a pomoci.

První důležitou pomoc může oběť najít právě u sousedů, ke kterým má důvěru. Je dobré si s nimi domluvit nějaké nenápadné heslo pro případ tísně (třeba „koupila jsem vám tu mouku") a požádat je, aby k vám zavolali, uslyší-li nějaké zvuky naznačující násilí. Užitečné je domluvit si úkryt, kdyby bylo nutno utéct, a mít u sousedů schovanou tašku s kopiemi dokladů, s rezervními klíči od bytu a auta, s léky, s nouzovou finanční částkou. Uschované tam mohou být i veškeré postupně shromažďované důkazy o napadeních, např. záznamy policie či lékaře, fotografie modřin a škod v bytě, roztrhané oděvy, vytrhané chomáče vlasů. To všechno má obrovskou váhu. Před útěkem je samozřejmě potřeba promyslet únikové cesty z jednotlivých místností bytu a nenechat se naopak v bytě zahnat do „pastí". Pokud jsou v rodině děti, je nutno je podle věku seznámit s bezpečnostním plánem - kdy a kam mají utéct do bezpečí, komu zatelefonovat apod.

Co tedy můžete udělat pro svou sousedku? Pokud by se odvážila vám vypovědět svůj příběh, prosím, důvěřujte jí. Jistě ji to stálo mnoho sil, stydí se i bojí. Přesvědčujte ji, že nikdo si nezaslouží takové zacházení, ale nenabádejte ji k razantnímu kroku, pokud na něj sama ještě není připravená. Oceňujte i malé krůčky, ke kterým se odhodlá - jen ona sama ví, kolik ji stály sil a odvahy. Zeptejte se na možné poranění, v případě potřeby ji doprovoďte k lékaři či na policii. Nabídněte svou adresu a telefon jako formu bezpečného kontaktu, pomozte vymyslet konkrétní bezpečnostní plán. S obětí udržujte stálý a pravidelný kontakt, může to pro ni být velmi významný „záchranný kruh". Doporučte jí místa možné pomoci. Jaká to jsou?

Prvním krokem může být telefonát na Linku duševní tísně. Na čísle 476 701 444 tu v nepřetržitém provozu najdete bezpečný prostor, ve kterém můžete o všem potřebném hovořit s odborným a lidským pracovníkem. Hovory se samozřejmě nenahrávají, volané číslo se pracovníkovi nezobrazuje, klient je plně chráněn anonymitou. Vše řečené zůstává mezi ním a pracovníkem. V takto bezpečném prostoru se často povede nabrat sílu k dalším krokům. Ty by měly vést nejlépe do Intervenčního centra, což je instituce zabývající se problematikou domácího násilí. Najdete tu pomoc ve věcech právních, sociálně-právních, při řešení bytové otázky (včetně azylového či utajeného bydlení), poskytnou vám kontakty na navazující instituce, pomáhají při jednání s policií a soudem, poskytují psychickou a emoční podporu. V Lounech sídlí Pod Nemocnicí 2380, pracovnice je k dispozici vždy v pátek v 10 - 14 hod. (případně lze telefonicky v pracovní dny kontaktovat centrálu v Ústí nad Labem: 475 511 811).

Využít můžete také tzv. vykázání násilné osoby. To provádí na základě žádosti oběti policie. Násilná osoba je z bytu vykázána na 10 (případně i více) dní, což je doba, kterou má oběť využít k řešení své situace. Nejlépe jí v tom pomohou právě pracovníci Intervenčního centra.

Loučím se s vámi prosbou: nepodceňujme signály, že se cosi násilného děje za dveřmi cizího bytu. Možná tam jde o život. Možná právě my můžeme podat pomocnou ruku a postupně vyvádět z pekla týraného člověka. S oběťmi domácího násilí se loučím slovy: Bojím se o vás...bojím se o vaše děti...bude se to dál zhoršovat...zasloužíte si něco lepšího...prosím, vyhledejte pomoc.