1. 06. 2011 - Články -> Linka duševní tísně

svobodný hlas 20. října 2005 strana 4

duševní posilovna: co dělat, když se setkáme s domácím násilím

Linka duševní tísně, dobrý den...Ze sluchátka se ozývá zoufalý ženský pláč. Je hodně po půlnoci. Pracovnice ženu zklidňuje, mezi vzlyky slyší útržky: „...zas mne zmlátil a odešel...bojím se, co bude...ještěže jsou dneska děti u babičky...říká, že jsem líná tlustá kráva, ale vždyť je vždycky navařeno a pořádek..."

Takhle nějak to může vypadat. Domácí násilí se týká hlavně žen (ale také třeba osob starých, nemohoucích, dětí) a má řadu podob. Násilníci obětem tělesně ubližují, zastrašují je a vyhrožují dalším násilím.Oběti jsou opakovaně a dlouhodobě uráženy, ponižovány. Tyrani jim zakazují styk s přáteli a vlastní rodinou, chorobně žárlí, ovládají veškeré rodinné finance. Výjimkou není ani nucení k sexuálním praktikám, které jsou pro oběť nepřijatelné, ba ani znásilnění.U 90% případů domácího násilí jsou přítomny děti. Pro ty je těžké nejen být přímými svědky incidentů, ale i spoluprožívat psychické útrapy a duševní změny vlastní mámy.

Většina z nás slyšela o někom, kdo je ve svém vlastním domově vystavován násilí. Shodujeme se v tom, že by to tak nemělo být, ale málokdo z nás je schopen a ochoten podat oběti pomocnou ruku. Kolem domácího násilí totiž panuje spousta falešných a nebezpečných mýtů. Zamysleme se nyní spolu nad nimi, vždyť každý z nás může bez nadsázky přispět k záchraně lidského života, bude-li na to v hloubi duše připraven... Především je nutné vědět, že žádné domácí násilí samo neustane, naopak: bude to stále horší! Hlavní příčinou domácího násilí je totiž osobnost pachatele. Omluvou není ani alkohol nebo drogy, protože ty jen posílí úmysly člověka, který má trvale v povaze sklon k násilí. Zakažme si prosím otázku, proč že vlastně muž ženu uhodil, čím ho asi vyprovokovala. Důležité je to, že nikdo nemá právo ubližovat druhému! (o „vyprovokování" by se dalo uvažovat nanejvýš u ojedinělého konfliktu, v žádném případě ne u opakovaných situací.)

Domácí násilí se může týkat naprosto kohokoliv. Odehrává se v rodinách chudších i bohatých, problémových i těch „lepších". Existuje mezi dělníky i mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi. Trýzněni jsou lidé všech věkových skupin a nejrůznějších profesí. Mějme prosím na paměti nebezpečnou věc: týrající člověk má velmi často dva vzorce chování. Na veřejnosti je známý svým obdivuhodně laskavým a přátelským vystupováním, zatímco v soukromí se chová násilnicky a bezcitně. Oběť se proto mnohdy bojí, že by jí prostě nikdo neuvěřil, kdyby si postěžovala a požádala o pomoc. Navíc v leckom z nás může hlodat červík pochybností, zda vůbec máme právo plést se do cizích věcí, vždyť je to přece věc každé rodiny, jak spolu žijí. Odpověděla bych jednoduše: zkusme si představit, že jsme to my sami (nebo naše dítě), a vžijme se na chvíli do opakovaně tlučené mladé ženy, která nesmí ven z bytu, den ode dne se víc bojí o sebe i o dítě, je vyděšená z manželových výhrůžek a je v té hrůze prostě docela SAMA. Bojí se cokoliv udělat, vyhrožování je účinné, vždyť už tolikrát zažila bezmoc, bolest, hrůzu... K tomu ještě musíme přičíst fakt, že skutečná pravda obvykle bývá horší než to, co momentálně nějak vyšlo najevo. Oběť má totiž většinou sklon namlouvat si, že se nic vážného neděje, snad aby vůbec dokázala najít duševní sílu všechno to vydržet. Vinu hledá u sebe, stydí se, vždyť něčím se přece musí vůči partnerovi proviňovat, když ji stále tluče. Ono je totiž nesmírně těžké uvěřit, že nás blízký člověk skutečně zneužívá, ponižuje, týrá. Zvenčí to může vypadat jasně, známí si říkají „ta je divná, proč od něj neodejde?, to já bych už dávno byla pryč!". Ale oni nemají děsivou zkušenost člověka, ve kterém se něco důležitého zlomilo ve chvíli, kdy ho v bezpečí vlastního domova jeho blízký člověk napadl, ponížil a ztloukl. Takhle traumatizující prožitek zákonitě vede k nějakým změnám v cítění a chování, které mohou vypadat „nelogicky". Dokud si ovšem nepřipomeneme, že uvažujeme o lidech, kteří se reálně pohybují v ohrožení života. A kterým může v souvislosti s odchodem hrozit riziko ještě větší: když se totiž týrající dozví, že mu oběť chce prchnout, vzbudí to u něj často nárůst agresivity...

Jakou cestou se mají vydat oběti domácího násilí? Jsou tři kroky, které je potřeba učinit. Prvním krokem je připustit fakt, že se to děje. (Už to je někdy nepředstavitelně těžké, protože oběť se během prožívaných hrůz naučila vidět věci zkresleně, jakoby „sama sobě vymýt mozek", aby tolik netrpěla.) Druhý krok znamená uznat, že za prožívané násilí se oběť nesmí vinit, že viníkem je jednoznačně a bez pochyb násilník. Posledním krokem je pak vyhledání pomoci a podpory. A to hlavní na závěr: jakmile tyran napadne svou oběť podruhé, je nutno záležitost hned řešit! Protože dál už to bude jen horší.

Sylva Vozábová