1. 06. 2011 - Články -> Linka duševní tísně

svobodný hlas 15. září 2005 strana 5

Duševní posilovna: Děti a starosti s nimi

Pracovník u sluchátka se patrně zeptá na věk dítěte, protože každý věk má svá úskalí. Malý žáček může být pro školu nezralý - hlavně kluci jsou dlouho hraví, těžko se soustředí. A nijak to nesouvisí s inteligencí - prvňáček třeba umí už i číst, ale na úkor tohoto se mohla zpozdit jiná dovednost, takže je moudré dát jeho nervové soustavě ještě rok klidu. Jiné dítě je citlivější a cítí se mezi kurážnějšími osaměle. Také se mohla začít projevovat lehká mozková dysfunkce, kterou má mnoho lidí. Možná jde o neodhaleného dysgrafika či dyslektika, který potřebuje být vyučován trochu jinak. Jiný žáček si obtížně zvyká na nový režim a povinnosti a těžko nese, že není úspěšný. Po příčinách je užitečné pátrat i v rodině: rodiče ani netuší, jak silně jejich dítě prožívá partnerské neshody, příchod sourozence, odchod milované babičky...

U starších dětí je třeba zkoumat další příčiny. Dospívání je složité období. Dospívající se musí vyrovnat s velkými tělesnými i duševními změnami, prožívá hormonální a emoční bouře. Hledá své místo ve světě, vymezuje se vůči vrstevníkům i vůči autoritám. Kromě obtíží s učením a prospěchem se často musí poprat i s nepřijetím kolektivu, což je obrovská zátěž. Vžijme se do situace, že se musíme denně vracet do prostředí, kde nejsme oblíbeni, kde se cítíme osamělí nebo nás dokonce čeká šikana, kterou ve škole údajně zažije každé třetí dítě! Jiné trápení představují první lásky, začátky i konce. Každý z nás to zažil, ale z odstupu let vzpomínky získaly idylický nádech a na bolavou duši jsme zapomněli. Nepodceňujme hloubku její bolesti... Změny chování u dospívajících bohužel mohou souviset i se závislostí, ať už jde o drogy nebo hrací automaty.

Jak můžeme postupovat, když chceme pomoci?

Nedělme problémy na malé a velké. Leckterá dětská trápení nám připadají „malá". Ale naše zkušenosti opravdu nemohou vygumovat dětskou bolest ze zrady kamaráda nebo žal nad ztraceným okem usínacího medvídka. Snažme se být dítěti vrbou i pilířem. Dokážeme-li odložit žehlení nebo sledování televize a uděláme-li si na dítě čas právě ve chvíli, kdy nám ono samo chce něco vyprávět, jsme na správné cestě. Čím víc si budeme s dítětem povídat, tím více se dozvíme o jeho světě, kamarádech, snech i trampotách. O vzniklou důvěru se budeme moci opřít i až bude těžko. Vždyť i my, dospělí, se dobře a bezpečně cítíme ve vztahu, v němž můžeme být otevření, kde se nás druhá strana snaží chápat a bere nás jako plnohodnotného partnera. Buďme svému dítěti takovým partnerem, naslouchejme mu, ptejme se a povzbuzujme ho na jeho cestě k dospělosti...

Vyhledávejme příležitosti, jak děti chválit a povzbuzovat, a přemýšlejme, jak ubrat kritiku. Milujeme své děti, přesto jim dokážeme nevědomky ublížit: srovnáváme-li je s někým úspěšnějším, vytýkáme-li chyby bez současného povzbuzení, nedovolujeme-li dítěti, třeba kvůli vlastnímu strachu, učit se zodpovědnosti a samostatnosti. Dospělí jsou v zaměstnání leckdy vysíláni na školení, kde jsou cvičeni, jak nejdříve pochválit a až pak neútočně vytknout chyby - protože jedině tak lze člověka pozitivně motivovat ke změně. Prosím, zkusme o tom přemýšlet. Pokud dítěti dáváme nálepku „hlupák", „lajdák", „líný", „nevděčný", „zlomyslný", tak místo aby se dítě snažilo označení vyhnout, sžívá se s ním, bere ho jako nezměnitelnou nutnost. Psychologové mohou vyprávět, jak se mnozí dospělí a navenek úspěšní lidé v hloubi duše pořád perou s nálepkou z dětství. Zatímco když svou výtku formulujeme jako svůj pocit („Mrzí mne, že se ti nedaří udržet v pokojíčku pořádek, nenapadá tě, jak by se to dalo zlepšit?", „Ta pětka z češtiny tě asi taky štve, doučil ses to už nebo s tím chceš pomoci?", „Je mi líto, žes sestře řekl..., ráda bych věděla, co se mezi vámi stalo, že ses takhle rozčílil?" apod.), dáváme najevo, že chceme hledat a pomáhat řešit příčiny problémů. A tím vlastně i posilujeme schopnost dítěte s obtížemi konstruktivně bojovat.

A protože žádný problém není „malý", není hanba poradit se s odborníky. Ti mohou postřehnout i třeba drobnost, která zapříčiňuje nežádoucí chování dítěte. Podívají se na věc z odstupu, který my sami mít nemůžeme, protože jsme do situace vtaženi. Můžeme se obrátit na výchovného poradce, který je na každé škole, některá škola má i vlastního psychologa. Navštívíme-li pedagogicko-psychologickou poradnu, dostane se nám rady jak od speciálního pedagoga, tak od psychologa. Výsledkem vyšetření žáka selhávajícího ve škole jsou konkrétní doporučení pro rodiče i pro učitele dítěte, která se týkají chování i učení. O vyšetření v poradně může požádat škola i sám rodič. Jsou tu Střediska výchovné péče, která nabízejí diagnostiku a psychoterapii. V případě potřeby dětský lékař zprostředkuje pro pacienta psychiatrickou péči. A samozřejmě je tu Linka důvěry (nejbližší je mostecká Linka duševní tísně s nepřetržitým provozem na čísle 476 701 444), kde pracovníci mohou nabídnout kontakty na řadu odborníků. I odborník je ale jen člověk a může se zmýlit nebo vzbudit nedůvěru. V takových případech se ptejme a vyžadujme odpovědi, případně požádejme o názor ještě jiného odborníka. Za sebe i za své děti máme přece zodpovědnost - a součástí zodpovědnosti je i vlastní aktivita. Potřebujeme přece věřit, že jsme pro své děti udělali všechno, co se udělat dalo.

Určitě je však něco, co by mělo každé dítě doma cítit a být si tím jisto. A to je bezpodmínečná láska. Vědomí, že dítě milujeme stále, bez ohledu na to, že něco provedlo (pozor na ono kruté „nemám tě ráda, protože...", „jsi ošklivá, nemám tě ráda"). Dítě potřebuje vědět, že ho milujeme bez podmínek. Což neznamená, že nemá stanoveny hranice, že ho nevedeme a nesnažíme se ovlivňovat jeho chování! Ale dobrého, zralého a citlivého člověka vychováme jen současným vlivem bezpodmínečné lásky a klidné výchovné pevnosti. O tom krásně píše Zdeněk Matějček, Ross Campbell, Robert Fulghum - promlouvají k srdci svou lidskostí a moudrostí. Přeji mnoho radostí s „našimi společnými" dětmi. Příště se spolu sejdeme opět u dětí, které do života vstoupily s handicapem.

Sylva Vozábová